Jak mě na Malé Fatře zachraňoval bernardýn

Autor: Jana Šimonová | 23.11.2011 o 8:08 | Karma článku: 11,64 | Prečítané:  2230x

Tento příběh je z mého života z dob, kdy jsem studovala v Žilině a v létě v zimě chodila po okolních horách. Tentokrát jsem zavítala na sněhu a ledu, v mlze a vánici do Vrátné, vylezla jsem pod lanovkou na Chleb a četla jsem si na rozcestníku, kudy bude nejlepší, nejbezpečnější a nerychlejší sejít dolů. A vtom – pozor, pes … velikánský!

 

 

Pod lanovkou jsem to nahoru vyběhla jako kamzík, moc jsem kolem sebe nekoukala. Nahoře jsem usoudila, že je větrno, mlžno a nevlídno. Rozhodla jsem se tedy okamžitě bez zbytečného bloumání po hřebenech zalomit směr túry dolů. Ale nevrátit se zbaběle a potupně stejnou cestou.

 

Cesta z vršku mohla proto vést jedině k Chatě pod Chlebom. Díky mlze, přes kterou jsem si neviděla ani na nataženou ruku, a také proto, že jsem bojovala s ledem pod sněhovou přikrývkou, mi túra neskýtala dost požitku z rozhledů a kochání se okolní krajinou. Tak jsem si krátila čas alespoň tupým, leč bedlivým zírání vpřed a vyhlížením chaty. Podle odhadu už jsem nemohla být daleko, ale chata nebyla vidět.  Najednou jsem si málem rozbila nos o samotnou chatu, obr stál přede mnou. Nebo opačně – já před obrem.

 

Plán úniku z té psoty a sloty dolů jsem měla, ale přesto jsem se jala studovat rozcestník, jestli na něm nenajdu lepší řešení. Nenašla jsem, tak jsem ustoupila krok dozadu a srazila se s něčím velkým. Tak říkám: „Pardon“ a otočím se v naději, že mám s kým popovídat cestou dolů. Jejda, on to pes. A velikánský. Bernardýn. Ani neměl na krku žádný soudek, asi věděl, že jsem abstinent, takže bych soudek neocenila. Zato se na mě krásně něžně díval, ani se nehnul.

 

Po chvíli jsem pochopila, že i když je živý, nemíní se hnout. Tak jsem udělala krok vlevo – zacouval. Tak tedy krok vpravo – najel tam hlavou a hrudí. Vlevo, vpravo, bernardýn tancoval podle toho, kam jsem vykročila. Ohnul tělo do oblouku a tvářil se, že mě nepustí. Samozřejmě mě napadlo ho překročit, ale nepřelezla bych přes jeho hřbet. Jedině přeskočit, jenže bez rozběhu ho nepřeskočím. S báglem na zádech a s pohorami na nohou přece nebudu kvůli psovi běhat na sněhu pod rozcestníkem.

 

Otočila jsem se k bernardýnovi zády, na oko jsem si znovu pročítala tři řádky rozcestníku a ve skutečnosti jsem horečně kula pikle, jak z této hloupé situace vybruslím. V duchu jsem se modlila, ať to zvíře, až se otočím, zmizí.

 

Něco mě zatahalo za řemínek báglu. Otočím se a … zvíře nezmizelo, namísto zmizení stálo na svém místě a žižlalo můj řemínek. Vytáhla jsem mu řemínek z tlamy, pustil jej hned a dobrovolně a setrval v klidu. Já také. Otočila jsem se k němu zády a znovu vyvolávala kouzlo, kterým zvíře zmizí. Zvíře mi začalo stahovat z ruky rukavici. Zatáhla jsem, rukavici mi nechalo, ale stále ještě nezmizelo.

 

Teď už jsem opravdu byla nešťastná. Překročit to nejde a obejít se to nedá. Co to je? Bernardýn v akci. Jak se asi dostanu pryč? Vtom se ozval několikahlasý smích. Zvedla jsem hlavu, no servus. V zaujetí hry s bernardýnem jsem přehlédla, že v oknech chaty se v několika oknech ulebedil personál a výborně se baví, jak si s jejich bernardýnem ve službě nevím rady.

 

V naději, že psa odvolají, jsem žalovala, že mě nechce pustit dál. Smáli se, že musím jít do chaty. Takhle by mohla začínat komedie, nebo i horor, pomyslela jsem si – bernardýn lapá turisty a nahání je do chaty. Co se turistům v chatě přihodí, to by právě odlišilo tu komedii od hororu. Já jsem evidentně figurovala v komedii, takže v chatě jsme se mému vystoupení nasmáli ještě jednou společně.

 

Pes byl řádně vycvičen a na horách byl doma, takže pochopil, na rozdíl ode mne, že počasí není vhodné na túru. Když mne tehdy šťastnou náhodou našel, chtěl do chaty přinést rukavici, aby věděli, že někdo je v nouzi. Taková mlha byla, že ani ten pes neviděl, že stojíme u rozcestníku vedle chaty.

 

Jak jsem se dostala z té chaty dolů? Bernardýna přivázali k boudě. Takže za mnou alespoň štěkal, aby mi sdělil, co si o mém nápadu chodit po horách za takového počasí myslí.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Firmy nutne potrebujú ľudí, z Ukrajiny im ich vláda dovoliť nechce

Na jar minister práce Ján Richter hovoril o možnosti vpustiť na náš pracovný trh ľudí z tretích krajín v odvetviach, v ktorých to bude potrebné.

EKONOMIKA

Právnici, ktorí radili pri predaji Eurovey a príchode Číňanov

Právnické firmy pre SME a The Slovak Spectator ukázali top obchody, pri ktorých radili.

ŠPORT

Za Slovanom stále cítiť pachuť vytunelovaných harvardov

Medzi majiteľmi je dodnes firma zapletená do tunelovania harvardských fondov.


Už ste čítali?